Z historie romského národa

Pravlastí Rómů je Indie. Jejich předkové náleželi převážně k původnímu obyvatelstvu tohoto subkontinentu, které se i tělesně (mj. tmavší pletí) poněkud odlišovalo od většiny, jež nad ním později převládla. Jejich postavení v indickém kastovním systému prošlo určitým vývojem, který byl převážně sestupný. Již v jejich vlasti jim kočování pomáhalo uplatnit řemeslné dovednosti, zejména kovářské, ale i schopnost bavit publikum hudbou, tancem a různými kejklemi. V nouzi si vypomáhali, jak se dalo, mimo jiné i žebrotou. Nemuselo však jít – ani tehdy , ani později v Evropě – o holou žebrotu. Romská žena si například přišla vyprosit trochu jídla pro děti, odvedla za ně však kus práce. Z Indie emigrovali patrně za obživou. Jejich migrace trvala řadu staletí. Svou vlast opouštěli ve vlnách. V Malé Asii a Egyptě se vyskytli údajně už víc než tisíc let pře Kristem. Dnes je najdeme po celém světě. Do Evropy, kde jich zůstalo nejvíce, doputovala první vlna před rokem 1000 přes dnešní Turecko, slabší proud dorazil ještě asi o sto let dříve přes Egypt a severoafrické pobřeží do Španělska. V současné romštině lze najít slova převzatá ze třinácti jazyků dá se z nich usuzovat, že se mnozí Romové už delší dobu zdržovali v dnešním Íránu, ještě více slov však převzali z řečtiny a z jazyků balkánských národů.Na Balkáně se také někteří usadili natrvalo. První zprávy o Romech na našem území jsou z doby krátce po roce 1400. V té době se pohybovali střední Evropou v poměrně velkých skupinách vedených stařešiny, kteří si často počínali diplomaticky pozoruhodně obratně. Příznivé přijetí Romů v Evropě netrvalo dlouho. Církev brzy odhalila falešné kajícníky. V roce 1427 je pařížský arcibiskup exkomunikoval, vyloučil z církve. Kromě toho byli podezíráni, že špehují ve prospěch Turků nebo že zakládají požáry. Z poutníků se stávají štvanci. Obyvatelstvo ale často navzdory perzekučním výnosům jejich přítomnost víceméně ochotně akceptovalo, zčásti patrně ze soucitu a solidarity, zčásti proto, že dovedli být užiteční svým zbožím a službami či zajímaví jako zákazníci i jako podivuhodní cizinci. Zdá se, že v Čechách a na Moravě byla perzekuce Romů většinou mírnější, často sem prchali z okolních zemí. Na Slovensku, odkud přišla do Čech většina našich Romů, žili po řadu posledních generací, patrně více než 300 let, velkou většinou usedle. Jejich osady byly sice do jisté míry ghettem, zároveň však i prostorem svobody, regulované v podstatě jen jejich vnitřní samosprávou. Obyvatelé osad, zejména ženy, vykonávali pro místní gádže – v podstatě za naturální odměnu – převážně nejhrubší práce, děti pásly husy nebo vepře. Někdy byli Romové vyhledávání jako léčitelé dobytka, ženy jako bylinářky. Ti, kteří bohatli a stoupali na společenském žebříčku, jako špičkoví hudebníci či obchodníci, postupně opouštěli své osady a stavěli si často honosné vily. Život v osadách se ovšem stával stále větším anachronismem. Jeho styl a kulturu se snaží zachytit etnografové, dokud úplně nezmizí pod tlakem společenských změn, případně rovnou asanačních buldozerů.